Kázání o. Jakuba při Mši na památku Večeře Páně 1. 4. 2021

Zelený čtvrtek

Ex 12,1-8.11-14; Žl 116,12-13.15+16bc.17-18; 1Kor 11,23-26; Jan 13,1-15

Bratři a sestry,

všichni jsme už asi mnohokrát slyšeli, že Velikonoce jsou nejdůležitějšími svátky v roce. Všichni jistě dobře víme, že jsou to svátky Kristova umučení a zmrtvýchvstání. – Ale proč tomu tak je? – Velikonoce totiž pro nás nemají být jen vzpomínáním na něco, co se stalo kdysi, ale mohou – pokud to dovolíme – zásadním způsobem změnit náš život.

Víme, že Velikonoce se nazývají řecky πάσχα (pascha) a hebrejsky פֶּסַח‎‎ (pesach), což znamená „přechod“ nebo „přejití“. Jsou to tedy svátky, které mohou člověka uschopnit jít dál, vydat se na cestu, překonat sám sebe.

Říká se, že ještě v předbiblické době slavili předchůdci Izraelitů, kočovní pastevci, Pesach jako rituál přejití ze zimovišť v údolí Jordánu zpátky na horské pastviny. Zabíjeli obětního beránka
a jeho krev vylévali na kůl uprostřed svého stanu, aby tak krví napojili zbožštěnou Zemi, aby jim pak ona v nadcházejícím roce dala dostatek trávy pro dobytek. Cesta vzhůru do hor byla nejistá, a proto ji bylo potřeba svěřit do ochrany bohů.

Židé slaví dodnes Pesach jako připomínku vysvobození z egyptského otroctví. Tehdy krev beránka rozetřená po dřevěných veřejích domů uchránila Hospodinovy věrné od smrti prvorozenců a otevřela jim cestu do Zaslíbené země. Pascha se stala synonymem pro přejití z otroctví ke svobodě.

My jako křesťané v tyto dny hledíme na Krista, jako na posledního a dokonalého Beránka, který vydává své tělo a prolévá svou krev, která stéká po kůlu kříže k zemi, a tak jednou pro vždy smiřuje člověka s Bohem a otvírá nám cestu k přejití do nového života. Boží Syn, který se stal člověkem, konečně dokáže vyjádřit to, o co se lidé ve vztahu k Tajemnu snaží od počátku své existence.

Velikonoce tak pro nás křesťany už nejsou jen oslavou přechodu od zimy k jaru, jako tomu bylo u dávných pastevců, dokonce už pro nás nejsou ani oslavou přechodu z pozemského otroctví do pozemské svobody a oslavou Hospodinovy moci v dějinách, jako tomu je u židů, ale stávají se pro nás zvláštním časem, kdy můžeme sjednoceni s Ježíšem sami na sobě každý rok o něco plněji prožít zvláštní přechod v našem životě s Hospodinem.

Ježíš dává svým učedníkům své tělo a svou krev a svěřuje jim moc konat to na jeho památku. Mistr Ježíš myje jako poslední otrok svým učedníkům nohy. Ježíš trpí, umírá a je pohřben. – Pán slovy, gesty, pohledem, celou svou bytostí ukazuje, jak moc nás miluje. A právě oheň této lásky by zvláště v tyto dny neměl nechat naše srdce chladným a měl by nás pohnout k hlubokému vnitřnímu přechodu, k přechodu od sobectví k lásce, k přechodu z údolí sebestředné samoty vzhůru ke společenství s Bohem i s lidmi.

o. Jakub