Kázání o. Jakuba na neděli 31. 1. 2020

4. neděle v mezidobí – cyklus B
Dt 18,15-20; Žl 95,1-2.6-7b.7c-9; 1Kor 7,32-35; Mk 1,21b-28

Bratři a sestry,
víme, že každá tlupa potřebuje svého vůdce. Anebo vůdkyni. To je celkem jedno. Vždy ale hledáme někoho, koho bychom postavili do čela, vystrčili před sebe jako symbol a jako svoji zástavu.

Když jsme v roce 2016 byli s mladými z Brna a okolí na setkání mládeže s papežem Františkem v Krakově, nejprve jsme se smáli skupinkám, které s sebou všude tahali nejrůznější prapory či vlaječky. Časem jsme ale zjistili, že to bez toho nejde. Pokud jsme se měli ve dvoumilionových davech udržet pohromadě, museli jsme vysoko nad hlavy všech okolo vystrčit nějaký orientační bod, za kterým jsme šli a kolem kterého jsme se vždy shromažďovali. Tak vznikla naše originální malá česká vlajka připevněná na velké bambusové tyčce.

Podobně mnoho století znovu a znovu hledali svého vůdce také Izraelité. Takovým velikým vůdcem poslaným od Hospodina se jim stal na pár desetiletí Mojžíš. Byl to velký prorok, kterému lid navzdory opakovanému reptání důvěřoval a kterého měl v úctě. Proto se po Mojžíšově smrti rozšířilo přesvědčení, že podobně mocný prorok jednou znovu přijde a že je třeba jej vyhlížet. Evangelium nám pak jako tohoto nového Proroka s velkým „P“ nepředstavuje nikoho menšího než samotného Ježíše.

Ježíš přichází jako ten, kdo má opravdovou moc. Nemá vysoké vzdělání, není oficiálním rabínem, nepyšní se žádným úřadem, a přesto jej lidé poslouchají a jeho slova berou velmi vážně. Tak jako se kdysi jakoby odnikud vynořil Mojžíš, objevuje se nyní Nazaretský Mistr. I když se přesně neví co, něco na tom tesařovu synu prostě je.

Jak moc i my dnes prahneme po někom, kdo by nám konečně řekl, jak a co máme dělat. Jak moc bychom chtěli vědět, jak je to doopravdy s tím covidem a s tím očkováním a s těmi volbami v Americe a s těmi, kdo to všechno řídí. Jak moc bychom i my chtěli mít někoho, kdo by to všechno jednoduše vyřešil, za nás rozhodl a ukázal nám cestu dál. – Nikdo takový tu ale není
a nejspíš v brzké době ani nebude. Tak jako Izraelité i my s nadějí vyhlížíme svého nového proroka, a on nepřichází, anebo když už se nám někdy začíná zdát, že by tu mohl být, nakonec nás vždycky zklame.

Jako křesťané bychom ale neměli zapomínat, že ten Ježíš, který kdysi s velikou mocí vyháněl zlé duchy, je stále živý, že jeho učení neztratilo na síle. Neměli bychom zapomínat, že my svého Proroka už máme a jiného nepotřebujeme. – Jen mu naslouchat a brát ho vážně.

Byla by chyba vztyčovat nové bojové zástavy a svolávat se pod jinými prapory než pod praporem Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Pamatujme na to, milí bratři a milé sestry, ve všech zmatcích a ve všech tlačenicích naší doby. Cestu dál nám neukáže žádná nová strana ani žádná nová ideologie, ale jedině trpělivé a dlouhodobé setkávání s Pánem v modlitbě. Jedině trpělivé
a neústupné tázání se Ježíše v modlitbě nám může přinést skutečně správné odpovědi na všechny naše otázky.

o. Jakub