Kázání o. Jakuba na neděli 28. 2. 2021

2. neděle postní – cyklus B

Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; Žl 116,10+15.16-17.18-19; Řím 8,31b-34; Mk 9,2-10

Bratři a sestry,

když člověk s někým prožije tři roky života, v podstatě den co den, může si snadno začít myslet, že ho tento jeho přítel už nemůže ničím velkým překvapit. Opak ale může být pravdou.

Jak jen byli překvapeni, nebo dokonce až ustrašeni apoštolové Petr, Jakub a Jan, když uviděli Ježíše v božské slávě. Věděli, že je to mimořádný učitel. Na vlastní oči viděli, jak uzdravoval nevyléčitelně nemocné, vyháněl zlé duchy, a dokonce i křísil mrtvé. Přesto jsou však zaskočeni a zmateni. – Co se to jen s jejich mistrem děje? A když to pak s Ježíšem cestou dolů konečně nějak rozeberou a zpracují, On jim to zakáže říkat dál a ještě jim motá hlavu podivnými řečmi
o vstávání z mrtvých.

Může nám připadat trochu zvláštní, když nás Církev hned druhou neděli naší postní přípravy na Velikonoce učí, že na zjevení Boží slávy se nedá nikdy dost připravit, že můžeme chodit s Ježíšem sebedéle, ale On pro nás vždycky zůstane tajemstvím. Toto nás však nemá odradit od poctivých příprav na naše nové setkání se Zmrtvýchvstalým. Naopak: Má to dodat naší přípravě určitou lehkost. Máme se na Velikonoce připravovat, jak nejlépe umíme, a přitom si být vědomi, že Pán bude vždy jiný, než si dokážeme představit, že na Něho naše kolonky a chlívečky nebudou nikdy stačit.

Příběh Kristova zázračného proměnění na hoře nám však může být i cennou inspirací ve vztahu k našim blízkým. Člověk nemusí být hned Boží Syn, aby v sobě skrýval tajemství.

Je škoda, když si vzájemně zevšedníme. Je škoda, když si o sobě navzájem začneme myslet, že už toho druhého máme přečteného. Je škoda, když se o sebe navzájem přestaneme zajímat
a když se na sebe navzájem přestaneme těšit. Je škoda, když přestaneme věřit v hory proměnění.

Každý z nás přeci v sobě nese víc, než si sám myslí. Každý z nás se může stát kanálem pro zjevení Boží slávy a moci. A nikdy nevíme, k jakým mimořádným úkolům si nás ještě Pán povolá. Na sebe i na druhé bychom tedy měli hledět s velikou úctou a se zdravým očekáváním.

Kéž by nám tedy, bratři a sestry, tato neděle Proměnění pomohla znovu probudit zvědavost
a touhu dozvědět se o sobě i o druhých něco nového. Kéž bychom dokázali ve světle proměnění Kristova vyhlížet také proměnění našich životů. Možná to nebudou žádné závratné zázraky. Možná o naší chvíli proměnění budeme vědět jenom my a Bůh. I přesto má ale určitě cenu být stále ve střehu a být neustále připraveni na chvíli, kdy také nás – podobně jako kdysi ony tři apoštoly – pozve náš Pán na cestu vzhůru.

o. Jakub