Slovo o. Bohdana na neděli 15. 11. 2020
KDO NIC NEDĚLÁ, NIC NEPOKAZÍ
Jistě si vzpomenete, jak jsme – jako malí žáčkové – zápasili s tvrdým a měkkým i a učili jsme se vybraná slova. A tak si poslechněte krátký rozhovor dobráka pana řídícího s jeho žáčky.
„Tak hoši, kolikpak chyb jste udělali v poslední úloze. Třeba ty, Toníku.“ – „Prosím, já tři.“ – „Musíš dávat větší pozor. – A ty, Františku?“ – „Já jich mám moc, já jich mám dvanáct“ – „No to ses nevyznamenal. Ty ses to jistě moc neučil?“ – „Hm“ – „Tak se to do příště musíš naučit pořádně!. – A co ty, Jiříku? Kolik ty máš chyb?“ – „Prosím, já žádnou!“ – „Tys mi udělal radost, Jiříčku. Můžeš mi ukázat tu úlohu?“ – „Prosím, já ji nemám.“ – „Proč, tys chyběl ve škole?“ – „Ne.“ – „Tak, proč ji nemáš?“ – „Prosím, já jsem to raději nepsal, abych tam nenadělal chyby. Vy byste se pak zlobil!“
Nechme pana řídícího, on už to jistě nějak Jiříkovi vysvětlil jak děti mají poslouchat! Ale co s námi, kteří už nejsme děti? Ať tedy mluví sám Ježíš.
Je to jako s jedním člověkem, který se chystal na cestu. Zavolal si svoje služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, vložil je do obchodu a vyzískal dalších pět. – Vy to podobenství jistě znáte a tak dále jen stručně: druhý se též činil, získal další dvě, třetí uložil svěřenou hřivnu do jámy. Když se pak pán vrátil, pochválil prvního
i druhého. Poslechněme si však znovu, jak to dopadlo s třetím. Ten pánovi řekl: „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk … Měl jsem strach a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Zde máš, co ti patří.“ Pán mu odpověděl: „Služebníku špatný a líný! … A dodal: „A toho služebníka, který není k ničemu, vyhoďte ven do temnoty. Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 25, 14-30)
Jsme děti Boží ve škole života a současně služebníci Boží v tomto světě. Náš úkol je tedy dvojí. Zaprvé: učit se. Ale nikdo z nás není schopen pracovat bez chyb – vždyť i chybami se člověk učí. Vlídný pan Řídící celého Vesmíru nám naše chyby jistě promine, když vidí naši poctivou snahu. – Zadruhé: sloužit lidem. Vždyť tato naše služba je zároveň službou Bohu – on sám nás k ní vyzývá. K této službě jsme byli bohatě obdarováni: každý z nás, i když každý jinak. Zakopat toto obdarování a sdílet tedy úděl služebníka špatného a líného? – Milosrdný Bože! – jen to ne! Nekonečně milující Bůh je též nekonečně spravedlivý a jemu tedy patří soud nad naší nespravedlností, nad naší leností. Jeho nemůžeme obalamutit krásnými výmluvami. Podívejme se kriticky sami na sebe: nezastíráme někdy též výmluvami svoji neochotu pracovat nebo pomoci? Opravme tedy sdělení z nadpisu, třeba takto: Kdo nic nechce dělat, škodí nejen jiným, ale nejvíc sám sobě. B.